Není už mnoho lidí, kteří prožili velkou událost pro každého sokola. Byl to Všesokolský slet v roce 1948, poslední sokolský slet, po němž se na dlouhou dobu  Sokol, dobrovolná organizace, umlčel.

Cvičila jsem tehdy jako žákyně spolu se svými spolužačkami a kamarádkami v šatech s červenou sukní, režným vrškem s červenými pruhy a červenou čelenkou ve vlasech. Na závěr cvičení jsme utvořily kroužek a jednu cvičenku zvedly vzhůru. Skladba byla hezká, líbila se nám.

Moje maminka byla nadšená sokolka, před válkou cvičila na mnoha sletech a často mi o tom vyprávěla. Zpívaly jsme spolu sokolské písně, které si dodnes pamatuji.
Na slet jsme se připravovaly dlouho. Před ním proběhlo veřejné vystoupení na hřišti naší volyňské sokolovny, kterého se zúčastnily všechny oddíly. Stále vidím dorostenky v krásné skladbě s bílými kroužky, oblečené do modrých trenýrek a bílého trička a v další skladbě, kde tančily v rozevlátých barevných sukních.
Do Prahy nás doprovázela náčelnice volyňské sokolské jednoty sestra Marie Kahovcová a milá sestra Jiřinka Náhlíková, naše cvičitelka. Obě byly laskavé a vlídné, staraly se o nás jako o vlastní děti. Spaly jsme ve škole na slamnících.

Po všech přípravách jsme se dostavily na Strahov, kde začalo naše cvičení. Na zahájení programu vystoupila náčelnice Sokola sestra Provazníková s neohroženým projevem, v němž nás vyzývala ke statečnosti a pravdomluvnosti v příštích letech. Byl počátek padesátých let, doby útlaku a pronásledování.

V publiku jsem zahlédla svého tatínka, a to mě potěšilo. Začalo naše vystoupení. Vše probíhalo dobře, když tu náhle začalo pršet. Déšť byl silný, země byla po chvíli samé bahno. A na tom rozbláceném povrchu uklouzla jedna z našich cvičenek, trochu korpulentnější dívka na rozdíl od nás ostatních. Upadla, a když se zvedla, nikdo z nás se neudržel smíchem. Byla od hlavy až k patě celá pokrytá blátem, vypadala jako kominík. Přesto jsme všechny řádně docvičily a ukázněně odpochodovaly do šatny. Tam se o nás postaraly naše cvičitelky, dostaly jsme horké kakao a balíček čokolády od organizace UNRRA. Pro dnešní děti by to nic neznamenalo, ale my jsme za války i ještě po ní takové věci neměly, potraviny byly na příděl a některé se vůbec na pultech neobjevovaly. Pro mě to byl hotový zážitek.

Po prázdninách se změnilo mnoho. Sokol přestal existovat, nižší třídy gymnázií byly zrušeny a vraceli jsme se zpět do základní jednotné školy. Nastal konec cvičení v rámci sokolských tradic. Zůstaly jen vzpomínky.

Radostně jsme proto uvítali obnovení Sokola po čtyřiceti letech. Lituji jen, že sokolský stadion na Strahově s dlouhou tradicí se nedochoval pro budoucí generace sokolů.

Jana Šipková, T.J. Sokol Volyně

 

Poznámka redaktora: Tento článek byl 4.11.2017 odměněn Pamětním listem předsednictva Vzdělavatelského odboru České obce sokolské.