Vytisknout
Kategorie: Zprávy odboru všestrannosti

   V pořadí již devětadvacátá tělocvičná akademie milevských sokolů, tentokrát ve stylu „retro“, se stala minulostí. Určitě se líbila, protože diváci (a bylo jich opět ve dvou dopoledních a jednom večerním programu na 12 stovek), opouštějící milevskou sportovní halu, byli velice spokojeni a mnozí děkovali organizátorům a cvičitelům za krásný zážitek. Za všechny to vyjádřila místonáčelnice České obce sokolské a tajemnice Sokolské župy Jihočeské Ingrid Váchová: „Smekám, prostě nádhera!!! Jsem ráda, že přijela česká televize, že natočili něco,  co stojí zato. Děkuju za obrovský zážitek a za množství práce, kterou Sokolu obětujete. Přeji vám všem, ať se daří, ať neztrácíte optimismus a chuť jít dál a věřte, že to, co investujete do svých svěřenců, se nedá nikde koupit, a že je to investice na celý jejich život!“.

  

No a jak to vypadalo při pohledu z hlediště? Po uvítání vzácných hostů byli diváci svědky slavnostního přivěšení stuhy na historický prapor jednoty. Stuhu věnovala milevským sokolům k jejich 130. narozeninám Česká obec sokolská. Pak už se na plochu vydali naši nejmenší cvičenci se svým dospěláckým doprovodem. Předvedli všem, že si v dnešní přetechnizované době dovedou klidně pohrát v rytmu krásných dětských písniček i s obyčejnou barevnou stuhou – pokud na jejím druhém konci tuší svého člověka, kterého si nakonec ještě pěkně osedlali. Početná skupina předškoláků, holčiček a kluků, se už dokázala po ploše pohybovat zcela samostatně, i když občas velice rychle a nekontrolovatelně. A to ještě rychleji, když k nim zrovna přijela pouť. Růžové mladší žákyně začaly retro vzpomínání vzorně provedenou částí sletové skladby z roku 1994 s názvem Kužílky. Toto netradiční náčiní se v rukou děvčat stalo hračkou, překážkou, brankou, trumpetou, kloboučkem a dokonce i děťátkem, které je třeba pohoupat a ukonejšit.

   Děvčata vystřídala skupina nejmladších a mladších žákyň a žáků sportovní všestrannosti. Ti připomněli dříve narozeným dobře známé jednoduché rozcvičky i tehdejší povinný cvičební úbor: červené trenky kluků a modré děvčat, doplněné bílými tričky. Asi se v tomto oblečení necítili moc dobře, protože pro další gymnastické cvičení, v němž nám předvedli svoje umění, si zvolili nejen moderní dresy, ale i soudobé rytmy. Po nich ovládli plochu mladší žáci. Ti nezapřeli svůj vztah ke strojům. Jejich skladba měla duši, vlastně hned dvě duše od traktorů, s nimiž se kluci vyřádili a připomněli i různé zemědělské činnosti, jako vláčení, orbu, válení, ale také kombajn či práškovací letadlo. Zemědělskou techniku vystřídaly starší žákyně a dorostenky, které nabídly divákům představu „retra“, viděnou jejich mladýma očima. Různobarevné elasťáky, různobarevné návleky, dobová rozcvička. Pak se ale odvázaly a předvedly celou škálu skoků a přemetů s pomocí trampolínek. Diváky ale nejvíc uchvátili dva týpci, Filip se Štěpánem, kteří ve stejném (dívčím) oblečení a ve slušivých bodýčkách vedli další cvičení děvčat. Společně se pak všichni rozptýlili další náročnou sérií skoků.

   Tradiční vyhodnocení nejlepších sportovců a cvičitelů jednoty přivedlo na plochu Báru Sulanovou, Martinu Koňákovou, Kateřinu Müllerovou, Natálii Kozákovou, Pavlu a Petra Molíkovy, Tomáše Bolka a Veroniku Matějkovou (vesměs přeborníky ČOS v sokolské sportovní všestrannosti nebo medailisty z tohoto přeboru), Veroniku a Ondřeje Řezbovy (přebornici ČOS v alpském lyžování a druhého z téhož), družstvo moderních gymnastek (Lucie Kašparová, Karolína Kutálková, Kristýna Nedvědová, Kristýna Skalická a Michaela Vlasatá – vítězky krajského přeboru a 7. místo na Mistrovství ČR), Štěpána Pokorného (krajský přeborník ve výšce, dálce i víceboji, 2. místo na Mistrovství ČR ve skoku vysokém), Pavla Fleischmanna (halový Mistr ČR v běhu na 400 m, držitel několika českých rekordů v hale i na dráze v běhu od 50 po 800 m), Zuzanu Sekalovou, Lenku Řezbovou a Jana Ivičiče (dlouholetí úspěšní cvičitelé, organizátoři, činovníci).

   Jen zmizely kytičky a malé dárečky z plochy, už ji ovládly sportovní gymnastky. Pro malá děvčátka jsou retro už jejich předchůdkyně v oddíle, a tak si je na svoje vystoupení také pozvaly. A navíc jim samy připomněly prvky z (retro)akademie před 14 lety, které si tehdy jejich starší kamarádky zacvičily. Z jejich společného cvičení pak čišela láska ke gymnastice, radost z pohybu, přátelství, motivace a vzájemná spolupráce obou generačních skupin i soudržnost celého oddílu. Na sportovní navázaly gymnastky umělecké. Připomněly nejdřív úspěšnou skladbu starších žákyň z VI. Československé spartakiády v roce 1985 s názvem Poupata, která se stala symbolem této poslední spartakiády. Poupata vystřídaly holky z moderně-gymnastické školky, které ukázaly, že už mají základní pohyby dobře zažité. Starší žákyně pak už nezaváhaly a předvedly svoje precizní současné cvičení. Stažený koberec a žluto-červená kombinace v pozadí - ženy seniorky, jediný zástupce oddílů dospělých cvičenců. S „retrem“ to měly celkem jednoduché: vzhledem k tomu, že některé z nich už nejsou jenom babičky, ale i prababičky, jsou retro samy o sobě. A navíc ke svému cvičení použily kužele - náčiní, které se dnes již v běžném cvičení ani nepoužívá.

   Starší členové oddílu sokolské sportovní všestrannosti se pochlubili divákům zcela novým tzv. tandemovým cvičením, s nímž dosahují na závodech výborných výsledků. Z gymnastického dvojboje předvedli bezvadně choreograficky připravené a bezchybně provedené cvičení ve dvojicích na koberci. Své vystoupení zakončili další rozcvičkou, tentokrát v novodobém stylu. Příprava i průběh celé akademie je vždy náročný pro cvičence, ale ještě víc pro cvičitele a organizátory. Jednota by nikdy nemohla dosáhnout takových úspěchů, jakými se právě pochlubila, kdyby neexistovala velká skupina nadšených cvičitelů, kteří se ve svém volném (a někdy i nevolném) čase obětavě věnují svým cvičencům. Také oni se potřebují po takovém vypětí, jakým jsou tělocvičné akademie, pořádně odreagovat. A jak jinak, než zase společným vystoupením. Pro své vystoupení si samozřejmě vybrali retro hudbu (Jana Wericha) a také si trochu s diváky zašpásovali. Na plochu totiž přišla pětadvacítka zcela zahalených duchů, kteří se až v průběhu cvičení odmaskovali.

Fotografie ze Sokolské tělocvičné akademie najdete ve fotogalerii

   Co říct na závěr? Snad se společně s některými diváky zeptat: „Kam ti cvičitelé chodí pořád na nové a neokoukané nápady? Každý rok je to jiné, jinak krásné, jinak nápadité! Kde berou hudbu, jak k ní vymýšlejí cvičení, jak se jim podaří vše v tak krátké době nacvičit a vlastně zapojit všechny děti, které do cvičení chodí? A po tom všem se ještě podílejí na náročné organizaci – a mají ještě chuť i na svoje vlastní společné vystoupení! Klobouk dolů před takovými lidmi!“

     Zuzka Sekalová