Podrobnosti
Kategorie: Aktuality

   V současné době má svoje časopisy mnoho spolků, profesních sdružení i zájmových skupin. Úctyhodných 150 let však slaví pouze jediný z nich, časopis Sokol – „časopis zájmům tělocvičným věnovaný“. Jeho první číslo vyšlo již 1. ledna 1871 a jeho prvním redaktorem, majitelem a nakladatelem nebyl nikdo menší, než spoluzakladatel a první náčelník Sokola – dr. Miroslav Tyrš.

  Od února 1862, od založení první české tělocvičné jednoty Sokola Pražského, se sokolské myšlenky začaly rychle šířit po Českých zemích a rostl i počet nových jednot. Miroslav Tyrš od samého počátku usiloval o jednotný postup a jednotné vedení těchto jednot. Proto založil časopis Sokol jako pojítko mezi všemi členy. A hned v prvním čísle uveřejnil známý článek „Náš úkol, směr a cíl“, jímž předurčil všem současným i budoucím členům Sokola směr jejich snažení. Tyrš vedl časopis Sokol v letech 1871 až 1876 a pak ještě 1881 až 1884. Uveřejnil v něm mnoho důležitých statí, např. Hod olympický, O tělocvičné soustavě sokolské aj. V té době vycházelo téměř tisíc výtisků. Je zajímavé, že v prvním čísle vyšel i zásadní článek o dívčím tělocviku, jehož autorkou byla první náčelnice žen Klemeňa Hanušová.

   Časopis se od počátku snažil o sjednocování sokolského hnutí a burcoval k usilovné práci. Velice důležitou roli ve sjednocování sokolstva sehrál v období před povolením a vytvořením žup a před založením České obce sokolské. Redaktory časopisu Sokol byli postupně Jaroslav Stýblo, JUDr. Josef Scheiner, Jaroslav Urban, Josef Kavalír, Antonín Benda. Do roku 1941 vyšlo celkem 67 ročníků, pak bylo vydávání zastaveno. Obnoveno bylo znovu po 2. světové válce, kdy byl jeho redaktorem MUDr. Miroslav Kavalír.

   První náčelník Sokola a první redaktor časopisu Sokol dbal velice na estetickou stránku časopisu. Ten měl vynikající grafickou úpravu a unikátní hlavičku, kterou navrhl Josef Mánes (mimo jiné i autor nejstaršího sokolského praporu). K sokolskému emblému přivázal na stuhy původní sokolská hesla: Tužme se, Naprej (= Vpřed), Volnost, Rovnost, Vzlet sokolí, Síla lví, Křepost, Ladnost, Hrdinnost a Jarost. Teprve v roce 1948 byla obálka časopisu změněna. Autorem nového výtvarného řešení byl Karel Svolinský.  

   O 26 let později, v roce 1897, začal vycházet Sokolský věstník jako list českoslovanského sokolstva. Jeho prvním redaktorem byl Rudolf Bílek. Sokolský věstník hodnotil obecně činnost jednot a České obce sokolské, přinášel různé úvahy o stylu sokolské práce a o výchově, organizační rady a pokyny, zprávy a zkušenosti z jednot a žup i ze zahraniční činnosti Sokola. Součástí věstníku byly zpočátku i přílohy, které obsahovaly cvičební návody. Z těch však později vznikly odborné časopisy Cvičitel, Cvičitelka a další.

   Sokolský věstník vycházel od svého založení nepřetržitě 19 let až do roku 1915. Během 1. světové války nastala tříletá přestávka a jeho vydávání bylo obnoveno v roce 1918. Další přerušení nastalo za 2. světové války v roce 1940. Po válce nastalo jeho vzkříšení, ale na pouhé 3 roky. V roce 1948 byl umlčen stejně jako celá sokolská organizace v Československu. Znovu začal vycházet po obnovení Sokola v roce 1990. Stále se snažil o co nejlevnější vydání v jednoduchém černobílém provedení. Přispěl tehdy radami, dobrými příklady i návody na činnost při obnovování sokolských jednot.

   ČOS po svém obnovení dlouho zvažovala, zda obnoví také vydávání časopisu Sokol, který by ale měl celou organizaci opravdu reprezentovat před veřejností. Nakonec se pro vydávání tohoto měsíčníku skutečně rozhodla. Po počátečním nadšení a poměrně malém zájmu z jednot, a s ohledem na velkou finanční náročnost, se v roce 2011 začal Sokol vydávat pouze elektronicky. Od roku 2013 se vyzkoušela další varianta: každé čtvrtletí tištěný časopis, v ostatních měsících v elektronické podobě. Od roku 2020 vychází pouze tištěný čtvrtletník.

   Na závěr si pro porovnání připomeňme, jak prahli po vzdělání naši předchůdci v Milevsku. Ve třicátých letech minulého století odebírali 15 různých sokolských časopisů v celkovém počtu až 125 výtisků. Názvy těchto časopisů: Beseda, Cvičitel, Cvičitelka, Jas, Poupě, Sokol, Sokolice, Sokolský věstník (věstník ČOS), Tělocvik, Trocnov (věstník župy Žižkovy), Vzdělavatel, Vzkříšení, Loutkář a filmové časopisy. Přesto si vzdělavatel jednoty v roce 1935 posteskl: „Mělo by se odebírati více našich časopisů, když odebírají se jiné – méněcenné…“ Musíme přiznat, že naši předchůdci nebyli tolik přehlceni informacemi, jako jsme v současné době my. A že veškeré informace získávali převážně četbou. Ale přesto: nestálo by to za zamyšlení?

                                                                                                                         Zuzana Sekalová

 

                                                                

 

 

Podrobnosti
Kategorie: Aktuality

Ladislav Vácha (* 21. 3. 1899 - † 28. 6. 1943)

 

Ladislav Vácha patřil mezi nejúspěšnější československé sportovce vůbec. Na počet olympijských medailí se vyrovnal i legendárnímu Emilu Zátopkovi. Více medailí z olympijských her přivezla jen Věra Čáslavská.

Narodil se v Brně a brzy začal cvičit v místním Sokole Brno I. Do domácí gymnastické špičky se dostal v r. 1920, když skončil třetí na přeborech ČOS, čímž se nominoval na olympijské hry v Antverpách. V soutěži družstev skončil na 4. místě. První olympijskou medaili získal v r. 1924 v Paříži, kdy ve šplhu a na kruzích skončil na 3. místě, ve víceboji na 6. místě. Po mistrovství světa v Londýně 1926 mu nabídl J. A. Baťa zaměstnání, a tak se přestěhoval do Zlína. Zlato z bradel spolu s dvěma stříbrnými medailemi z kruhů a víceboje družstev přivezl až z Amsterodamu v r. 1928.

Podle tehdejších pamětníků se Vácha na gymnastickém nářadí doslova vznášel. „Váchovy sestavy byly na tehdejší dobu velice obtížné. Byl opravdu mimořádným závodníkem,“ vyprávěl Zdeněk Růžička, který na předválečné úspěchy sokolů v gymnastice navázal dvěma bronzy na LOH 1948 v Londýně. „On si doslovně pohrává se všemi výdržemi, ať je to na kterémkoli nářadí. Byl po mém hlubokém přesvědčení nejkrásnějším zjevem tělocvičným olympijského stadiónu amsterdamského. Je nejspolehlivějším ze všech našich závodníků.“ zapsal sokolský cvičitel F. Erben a dále: „Povaha veselá, samorostlá, ale nikoliv lehkomyslná. Je miláčkem sokolského publika. Ale i mezi cvičenci v cizině je hodně oblíben.“

Vácha ještě pomohl Čechoslovákům k vítězství v družstvech na světovém šampionátu v Lucemburku, poté ukončil kariéru a ve Zlíně působil v Sokole jako trenér i náčelník župy. Živil se jako železniční zřízenec.

Své dovednosti ale nadále předváděl studentům. „V roce 1935 k nám přijel na besedu do gymnázia v Uherském Hradišti. Předváděl i cviky na kruzích, měl neskutečnou výdrž a my jsme jen valili oči,“ vzpomíná olympijská vítězka v hodu oštěpem z LOH 1952 v  Helsinkách Dana Zátopková. „Byl to první olympijský medailista, kterého jsem viděla v akci. Možná to ve mně zasadilo semínko, bylo mi tehdy třináct,“ dodává s úsměvem.

„Z vyprávění pamětníků víme, že byl nejen vynikající sportovec, údajně nejlepší z předválečných gymnastů v konkurenci Hudce, Šupčíka nebo Pražáka, ale také že byl opravdu velmi oblíbený pro svou veselou povahu. A také proto, že se dokázal obětovat pro kolektiv,“ říká historik Českého olympijského výboru František Kolář. Tato vlastnost se mu také stala osudnou. Přišla válka a on se zapojil do odbojové činnosti. Byl pod dohledem gestapa a nakonec byl uvězněn. Podruhé byl zatčen gestapem 25. 3. 1943 a vězněn na Špilberku. O dva měsíce později byl propuštěn, ale ani jeho trénované tělo útrapy věznění nevydrželo. Oficiálním důvodem úmrtí byla mozková příhoda. Váchův pohřeb se stal tichou manifestací proti nacismu. Mnozí ze sokolů, kteří jeli na pohřeb, se ale k hrobu nedostali. Měli strach z gestapa, které čekalo na nádraží a podle pamětníků zadrželo asi šest osob a odvleklo je do vězení. Ale v červnu 1945 se sešli ve velkém počtu znovu, aby uctili jeho památku. Komunistický režim jeho jméno opět uvrhl v zapomenutí...

 

Zdroj: olympic.cz, zlin.rozhlas.cz, brno.cz

Podrobnosti
Kategorie: Historie

Ústřední škola ČOS pořádá  přednášky na nejrůznější témata formou pravidelných webinářů. Bližší informace včetně záznamů z již proběhlých  přednášek naleznete na odkazu:

Večerní škola cvičitelů

 

Podrobnosti
Kategorie: Aktuality

František Pecháček (* 15. 2. 1896 - † 3. 2. 1944)

 

Je to 125 let, co se narodil významný sokolský cvičitel, účastník olympijských her, organizátor letních táborů a zimních kurzů pro mládež, autor odborných publikací. Jeho rodnou obcí jsou Záhornice na Nymbursku. Později se rodina odstěhovala do Nové Paky. Upozornil na sebe výborným cvičením, přesnou docházkou, vytrvalostí a přátelskou povahou. Brzy vynikl na nářadí, v prostných i v atletice. Byl členem cvičitelského sboru a úspěšným cvičitelem dorostu i mužů. Pod vlivem Tyršových idejí vyrostl v nadšeného činovníka, cvičitele a vlastence.

Za 1. světové války bojoval převážně na italské frontě. Využil každé příležitosti, aby cvičil a šířil sokolský tělocvik. Po válce vstoupil do československé armády a vedl školu pro výcvik tělesné zdatnosti, kterou zřídil náčelník ČOS dr. Jindra Vaníček a kde dosáhl hodnosti poddůstojníka. Byl pozván do Anglie, aby řídil podobnou školu, měli o něj zájem i jinde. Po odchodu z armády se věnoval výchově a vzdělávaní sokolských cvičitelů. Byl přijat do závodního sokolského družstva, s nímž absolvoval mnoha závodů. Zúčastnil se i zájezdu ČOS do Ameriky. Byl prý vždy skromný a jemný.

Mezi vůbec nejvýznamnější Pecháčkovy počiny patří autorství několika hromadných skladeb pro muže, mezi nimiž vyniká skladba „Přísaha republice“, uvedená na X. všesokolském sletu v Praze v r. 1938. Za zvuků Sukova pochodu "V nový život" vstoupilo Branou borců a zcela zaplnilo cvičiště Strahovského stadionu na 30 000 cvičenců. František Pecháček byl první na světě, který se nebál přivést takové množství lidí na cvičiště. Bylo to překvapení pro naše i cizí odborníky. Těsně před událostmi v Mnichově tak 30 000 mužů symbolicky dávalo najevo svoji připravenost a odhodlání bránit ohroženou republiku. Skladba, která jako by předvídala nadcházející události, se stala pomyslným pomníkem, který sobě František zbudoval. Pak přišla smutná léta a byla naplněna závěrečná slova recitace jeho Přísahy republice – Stojíme pevně, připraveni s novou silou za lepší příští své drahé vlasti i bojovat.

Ihned po okupaci se Pecháček zapojil do domácího odboje, byl členem ilegální sokolské organizace Jindra, kde byl jmenován zemským velitelem pro Čechy. V bytě Pecháčkových se ukrývali atentátníci R. Heydricha. On i jeho žena však byli zatčeni gestapem, podrobeni brutálním výslechům a nakonec zavražděni. Slova, kterými se loučil se svými spoluvězni – Sbohem, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. – nesmí budit smutek, ale nekonečný obdiv k tomu, kdo je pronesl. Jeho příklad ať je stále vzorem všem Čechům, kteří jako on milují svou zem.

Podle vyprávění pamětníků byl František Pecháček krásný tělem a vznešený duchem. Jeho vypracované sokolské tělo se stalo předlohou pro řadu výtvarných prací. Stál například modelem akademickému sochaři E. Kodetovi pro sochu sokolského borce, akademický sochař J. Šejnost si jej vybral jako předlohu k přebornické medaili Československé obce sokolské a výtvarník O. Španiel použil jeho podobu na jubilejní svatováclavský dukát.

V r. 2018 vznikl v Záhornicích pomník věnovaný tomuto statečnému bratrovi. Je tvořen symbolicky 30 sokoly umístěnými na tyčích a rozmístěnými do tvaru připomínajícího státní vlajku. Vzniká tak dojem sokolských cvičenců seřazených na značkách, což odkazuje na jeho skladbu X. všesokolského sletu.

 

Zdroj = www.wikipedia.cz; S. Vacek: Za Františkem Pecháčkem, tvůrcem prostných sletu, Jičínský deník.cz, 14. 2. 2011

Podrobnosti
Kategorie: Aktuality

Sokol slaví 159. narozeniny

 

Připomeňme si, že Sokol vznikl jako první česká tělocvičná organizace v Rakousku-Uhersku v době politické uvolněnosti 60. let 19. stol. z iniciativy dr. Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Tělocvičná jednota pražská (později Sokol Pražský) byla založena za účasti předních českých vlastenců 16. února 1862. Jednota ve svém znaku měla sokola v letu – ten byl symbolem síly, odvahy, bystrosti a lásky ke svobodě. Pozdrav „Na zdar!“ zavedl Josef Barák, žurnalista, heslo „Tužme se!“ vzniklo na návrh Tyršův. Jindřich Fügner prohlásil, že v Sokole si musí být všichni členové rovni a navrhl, aby si všichni tykali a oslovovali se „bratře“. Později přibylo oslovení „sestro“. První mužský kroj navrhl Josef Mánes, ovšem původní návrh byl průběžně doplňován a měněn dalších dvacet let. Červenou košili sokolové převzali od italských baribaldiovských bojovníků za svobodu. Od r. 1882 muži nosili kroj navržený Františkem Ženíškem. Znak Sokola ke kroji nakreslil opět Josef Mánes. Ženy si však na svůj kroj musely počkat až do 20. let 20. století. Josef Mánes je rovněž autorem prvního sokolského praporu. Matkou praporu se při jeho rozvinutí 1. června 1862 stala Karolina Světlá. Fügner dal podnět k šibřinkám, českému sokolskému maškarnímu bálu – první se konaly v Sokole Pražském v únoru 1865. V r. 1869 byl založen Tělocvičný spolek paní a dívek pražských a u jeho zrodu stály Kateřina Fügnerová, Žofie Podlipská a první náčelnice jednoty a Tyršova žačka Klemeňa Hanušová. Čeští umělci měli i později blízko k sokolstvu a jeho myšlence. Byly to například básně Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny, přednesené na strahovském sokolském sletišti. Nebo pochod Josefa Suka V nový život, který byl složený pro nástup na sokolský slet a který se později stal vpravdě sokolskou hymnou. Vlastenecké zaměření Sokola se projevovalo od začátku a jeho vystupování (výlety v krojích, účast na národních slavnostech, veřejná cvičení aj.) povzbuzovalo národní sebevědomí. Za 1. světové války měli sokolové velký podíl na vzniku československých legií a v říjnu 1918 udržovali pořádek ve městech. Často byli nazýváni národním vojskem. Sokolští představitelé – starosta dr. Scheiner a náčelník dr. Vaníček – stáli u zrodu nové čsl. armády.

V současné době je Sokol moderní organizací, která nabízí široké sportovní a kulturní vyžití lidem každého věku. A ani v této složité době jeho činnost neustává. Cvičitelé a cvičitelky komunikují se svými svěřenci pomocí moderních technologií, posílají cvičební videa, výzvy k různým aktivitám a soutěžím. Na ně nezapomíná Ústřední škola ČOS a pořádá Večerní školu cvičitelů formou webinářů. Pokračuje online seriál #cvičímsesokolem, který ČOS začala na jaře loňského roku vysílat na svém youtubovém kanále a který se stal tehdy nejúspěšnější sérií metodických videí mezi českými sportovními organizacemi. Videa přináší inspirace k pohybovým aktivitám pro děti i dospělé. Na ČT Sport běží Sokolský zpravodaj, který má od konce září prodlouženou stopáž a obsahuje nové rubriky, především o sokolských osobnostech. Premiéry lze sledovat každou sobotu dopoledne, reprízy běží v průběhu týdne. ČOS vytvořila ve spolupráci s Českou středoškolskou unií také metodická videa pro studenty. Všichni se však těší, že tato náročná doba pomine a budou se moci vrátit do sokoloven, sportovat a potkávat se.

 

Podrobnosti
Kategorie: Pozvánky na akce vzdělavatelského odboru

Marie Provazníková

* 24. 10. 1890 - † 11. 1. 1991

 

pro sokolky byla „náčelničkou“

 

V časopise Sokol z přelomu století si pisatelky naříkaly, že se v tělocvičnách nemohou samy ani rozhodnout, jestli budou komíhat na kruzích nebo metat kotrmelce. Jejich cvičební hodiny vedli muži. Sokolové měli za to, že jen muž je povolán k tomu, aby určoval, co je dámské fyzičce ku prospěchu. Podle toho jejich tělocvik vypadal. Místo ladnosti síla, místo půvabu vojenský pochod. Ženy se dočkaly své první náčelnice Milady Malé až v r. 1919. Po ní následovala slavná éra Marie Provazníkové.

 

Narodila se v Praze. Dětství prožívala v Sokole a zasvětila mu celý svůj život. Byla aktivní cvičenkou a později cvičitelkou. Pod vedením Tyršových spolupracovníků podstoupila jako žákyně základní sokolský výcvik. Již v šestadvaceti letech se stala náčelnicí v Karlíně.

Absolvovala dívčí gymnázium Minerva. Na Karlově univerzitě studovala tělesnou výchovu. Zvládla dva roky za jeden včetně státnic. Šla učit na gymnázium. Matka s dítětem a paní profesorka, navíc tělesné výchovy, to vzbuzovalo zvědavost i pochybnosti. Její první septimánky si myslely: nic nedovede, nebudeme se převlékat do cvičebního úboru. Profesorka vzala notes a zkoušela. Příště si pohrdání odpustily. Dvě z nich se po jejím vzoru staly profesorkami tělocviku. Od r. 1927 byla členkou zkušební komise pro učitele tělocviku na středních školách. V uznání vynikajících znalostí v oblasti pedagogiky a tělesné výchovy byla jmenována členkou poradního sboru při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

V r. 1918 se stala členkou náčelnictva Československé obce sokolské. Významně se zasloužila o to, aby byl sport otevřený všem, a postavila se za zrovnoprávnění ženské tělovýchovy a sportu v Sokole.  Vždy dbala o zachování prospěchu národa a vlasti. Díky ní se v Sokole rozšířily závodní hry, atletika, lyžování, bruslení, kanoistika, vodní sporty, putování a táboření. Zasloužila se o vybudování první sokolské horské chaty. Publikovala, řídila cvičitelské školy, kurzy, závody, zájezdy sokolstva do zahraničí. Za jejího vedení dobyla sokolská družstva řadu vítězství na mezinárodních tělocvičných závodech a na olympijských hrách. Jako náčelnice České obce sokolské vedla tři slavné všesokolské slety – IX. slet v r. 1932, X. slet v r. 1938 a XI. v r. 1948.

Cvičení žen s kužely na IX. všesokolském sletu 1932 diváci na Strahově sledovali se zatajeným dechem. Prezident Masaryk pozval náčelnici do své lóže a osobně ji pochválil. Po mohutném Reji v podání třiceti tisíců žen na památném X. všesokolském sletu 1938 se Evropou prohnala válka. Tím pečlivěji se připravovala na XI. všesokolský slet. S únorem 1948 vtrhly do příprav starosti jiného druhu. Marie vzpomínala: „Stačilo pár dní nové vlády, aby bylo jasno, že nastává konec Sokola… A přece jsme se rozhodli slet dokončit, už proto, aby nebyly zmařeny všechny oběti a úsilí již vynaložené a abychom se ještě sešli, byť jen pro rozloučení. A aby nám a zejména mládeži zůstala na Sokol vzpomínka co nejkrásnější.“ Při závěrečném vystoupení žen s kužely silně pršelo. Cvičenky byly promoklé, zkřehlé chladem, halenky se lepily na kůži... Ve vzduchu visela otázka: Kdy se zase sejdeme? A co bude mezi tím? Cvičení skončilo. Po vteřinách hrobového ticha se zvedla bouře potlesku. Davy se nehnuly z míst: „Opakovat!“ Za jedenáct sletů se něco takového nestalo. Náčelnice znejistěla. Pak zvolala do mikrofonu: „Chcete opakovat?“ Zdola zaburácelo: „Chceme!“ Kdo to nadšení zažil, nikdy nezapomněl: „To nebylo obyčejné cvičení, to byla bohoslužba.“ Rudé právo později napsalo, že provokativní sokolové, jejichž smutnou hrdinkou byla náčelnice Provazníková, se postarali o to, aby vykopali hrob Československé obci sokolské, pod jejímž štítem se mělo tělovýchovné hnutí sjednotit. Proč by je Marie chtěla sjednocovat, když po demokracii bylo veta? Na Minervě sedávala ve třídě s Olgou Masarykovou, vyznávala demokracii T. G. Masaryka a její sestra Jarmila byla prezidentovou asistentkou. Spisovateli Františku Kožíkovi se svěřila: „Chtěla bych, aby raději Sokol zakázali a zrušili, než by tu nádhernou myšlenku nějak zneuctili a pošpinili.“ Sokol neztělesňoval jen pohyb a zdatnost. Znamenal také dobrovolnou kázeň, duchovní svěžest, mravnost. Každý sokol a sokolka odmalička věděli, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. 

Pro mezinárodní závody žen v tělocviku, které se skládaly z nářadí, prostných a hromadného vystoupení, vypracovala Provazníková soutěžní řád. Skvělým řečnickým výkonem v němčině a ve francouzštině dokázala, že byl přijat na mezinárodním fóru. V r. 1946 byla zvolena náčelnicí Mezinárodní gymnastické federace FIG a spolurozhodovala o přípravách LOH v Londýně. Sokolky pro olympiádu nacvičily povinné a volné sestavy na kruzích, na koni na šíř s madlem, na kladině, prostná a společné vystoupení s kužely s novými, náročnějšími a nápaditými prvky. Dne 3. 8. 1948 nastoupily do letadla. Jejich náčelnička zůstala doma, neobdržela pas. Požádala tedy o něj jako místopředsedkyně FIG – Mezinárodní tělovýchovné federace. Dostala ho dvacet čtyři hodin před závodem gymnastek. Ten den do Londýna už nic neletělo. Britský konzul však zařídil přistání neohlášeného cizího stroje, Marie v Ruzyni nastoupila. Druhý den sledovala výkon našich gymnastek. Postupně se vyhouply do čela a společná prostná byla pohybovým koncertem. Přivezly zlato! Vrátily se ověnčené slávou, ale bez milované náčelničky. Ministr spravedlnosti A. Čepička zuřil a prohlásil, že tu „bábu Provazníkovou“ měl nechat zatknout už v únoru, a ne si ji nechat upláchnout před nosem. Stala se prvním politickým uprchlíkem olympijských her. Pamětnice, která ji znala, soudila, že kdyby zůstala, dopadla by jako Milada Horáková. Marie přijala nabídku univerzity z New Jersey na vyučování tělesné výchovy. V Americe naštěstí měla již rodinu. Sokol neopustila. Hlavně se věnovala dvěma organizacím – Čs. sokolu v zahraničí a Americké obci sokolské, vedla několik cvičitelských škol a pomáhala organizovat slety. V r. 1950 se stala náčelnicí Ústředí čs. sokolstva v zahraničí. Funkci místostarostky vykonávala 14 let a 12 let byla náčelnicí ženských odborů. Napsala řadu odborných článků do časopisů a několik knih, mezi něž patří autobiografie To byl Sokol. V mnoha zemích se jí dostalo vysokých poct. Například Francie jí udělila Řád čestné legie, který cizincům uděluje jen velmi zřídka – zejména ženám.

Věřila v demokracii, svobodu, sokolské bratrství a v návrat Sokola do své vlasti. Nadšeně proto uvítala nástup demokracie v Československé republice v listopadu 1989 a následné znovuobnovení Sokola. Tehdy vlastnoručně napsala pozdrav: "Nazdar Sokolu, Tyršovu a Masarykovu", Vaše Marie Provazníková.

Zemřela 11. 1. 1991 v Schenacaty v USA ve věku 100 let. V r. 2002 ji byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy.

 

Zdroj: wikipedie; geocaching.com; Archiv, časopis Krásná 2012; Eva Uhrová

  1. ŽUPNÍ PŘEBOR V PLAVÁNÍ
  2. Vzpomenutí
  3. 22. ŘÍJNA
  4. Památný den sokolstva 2020
  5. Výlet na Zvíkov
  6. PAMÁTNÝ DEN SOKOLSTVA
  7. PÍSECKÝ ŠPLHAVEC
  8. DUA-TROJBOJ 2020