Eliška Misáková

Podrobnosti

Napsal Ingrid Váchová

Kategorie: Pozvánky na akce vzdělavatelského odboru

Zveřejněno: 13. srpen 2021

Datum konání: 27. červenec 2021

Eliška Misáková (* 12. 10. 1925 – † 14. 8. 1948)

Eliška Misáková se narodila v Kojeticích. Vyrůstala v rodině železničního výpravčího ve Vyškově, kde navštěvovala reálné gymnázium. Spolu se sestrou Miloslavou cvičila ve vyškovském Sokole. Cvičila od žactva a již v dorostu se řadila mezi nejlepší závodnice. Po obnovení činnosti Sokola po válce byla přijata do cvičitelského sboru a byla pověřena cvičením dorostenek. Její sestry našly uplatnění v Praze a Eliška je tam následovala po smrti rodičů. Tam opět spolu s Miloslavou přešly do vinohradského Sokola a obě se kvalifikovaly do družstva Československé obce sokolské, které se připravovalo na olympijské hry 1948 v Londýně.

Na těchto hrách se v ženské gymnastice závodilo teprve podruhé a opět jen v soutěži družstev. V důsledku světové války nebyly pozvány výpravy Německa a Japonska, zastoupení neměl ani Sovětský svaz. Československé gymnastky patřily k favoritkám. Eliška byla jednou z největších nadějí gymnastického týmu, z něhož si ústrky z her v Berlíně 1936, kde rozhodčí stranili domácím závodnicím a československému kolektivu přiřkli „jen“ stříbrné medaile, pamatovaly pouze Vlasta Děkanová a Zdena Veřmiřovská.

Nebylo lehké se do týmu dostat. Gymnastky musely projít 2letým výběrovým řízením, které vedla náčelnice Československé obce sokolské Marie Provazníková. „Zprvu nás bylo sto dvacet šest, během té doby jsme absolvovaly množství soustředění a závodů. Vyřazovací závody, to byla metla, ale zacvičit se muselo, jinak to nešlo. Nicméně nevzpomínám si, že by mezi námi byla rivalita, postupně se z nás stávaly kamarádky,“ vzpomínala v dokumentu České televize Zlato pro Elišku Marie Ďurovičová Kovářová. Družstvo mělo nastoupit v sestavě Zdeňka Honsová, Marie Kovářová, sestry Eliška a Miloslava Misákovy, Milena Müllerová, Božena Srncová, Olga Šilhánová a Zdeňka Vermiřovská.

Eliška sice odcestovala do dějiště olympijských her, ale do bojů o medaile za ni nastoupila náhradnice Věra Růžičková. „S Eliškou jsem se víc poznala asi rok před olympiádou, zdobila ji pracovitost, píle a houževnatost,“ vybavuje si Věra Růžičková. Po příjezdu se totiž u Elišky objevily zdravotní potíže. Už v letadle jí bylo špatně. Všichni mysleli, že jde o počínající chřipku. Její zdravotní stav se však zhoršoval, během týdne se přidaly bolesti hlavy a horečky. Elišku hospitalizovali v nemocnici v Northwoodu, odtud byla převezena na infekční oddělení nemocnice v Uxbridge. Vyšetření ukázala, že jde o dětskou obrnu, v té době neléčitelnou. Lékař výpravy Zdeněk Hornof, který onemocnění sám prodělal, jí poskytl svou krev – odborníci se domnívali, že právě taková krev bude mít protilátky a pomůže. To se bohužel nepotvrdilo. Elišku navštívily kamarádky z družstva, ale mohly se na ni dívat jen přes sklo. Ležela sevřena v železných plících. Nemohla mluvit, ochrnuly jí ruce, druhý den nohy. Logicky zaznělo, že může být nakažena kterákoliv z dívek. „Přidělili nám zdravotní sestru, která všem denně měřila teplotu. Působilo to velmi depresivně,“ vypráví Věra Růžičková.

V takové atmosféře nastupovaly československé gymnastky k olympijské soutěži, kterou pořadatelé museli kvůli počasí přesunout z otevřeného stadionu ve Wembley pod střechu Empress Hall v Kensingtonu. „Při cvičení jsme se snažily soustředit se na výkon, ale předtím jsme si řekly, že musíme bojovat. Nejen za sebe, ale hlavně za Elišku,“ líčí Růžičková. „Ale ona, bohužel, v té době už ani nevěděla, že závodíme. Těsně po závodě jsme se dozvěděly, že Eliška zemřela. Dekorovali nás medailemi a my jsme plakaly. Nebyly to ale slzy štěstí, jak si mohli diváci myslet, tekly nám slzy velkého smutku.“

K poslední disciplíně, společné skladbě s kužely, nastupovaly ve chvíli, kdy přišla zpráva, že Eliška bojuje o život. Družstvo děvčat pod velkým psychickým tlakem předvedlo bezchybný výkon a získalo zlatou olympijskou medaili. Eliška však svůj nejtěžší zápas prohrála. Zemřela druhý den ráno, jen několik hodin po skončení závodu. O vítězství svých kolegyň se už nedozvěděla. Při slavnostním vyhlášení vítězů československou vlajku lemovala černá stuha.

Pátrání, jak se mohla Eliška nakazit, odhalilo následující fakta. V létě 1948 postihla střední Evropu první poválečná vlna dětské obrny. Proto bylo zakázáno koupání v přírodě. Gymnastky se však při soustředění v Nymburce v Labi koupaly. Od místních sice zaslechly, že ve městě kdosi obrnu dostal a je zákaz koupání, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost.

Mezinárodní olympijský výbor  Elišce Misákové jako jedinému sportovci v historii udělil čestnou zlatou medaili in memoriam. Pohřbena byla 4. září 1948 na hřbitově ve Vyškově.

Zdroj: wikipedie; www.lidovky.cz; www.vyskov-mesto.cz; www.reflex.cz; Jsem z Vyškova (brožura, vyškovská radnice); https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-gymnastka-eliska-misakovazemrela-na-olympijskych-hrach-v-londyne-1948.A151225_092810_lide_sm; https://www.reflex.cz/clanek/historie/89193/den-kdy-zemrela-eliska-misakova-jedina-sportovkyne-ktera-ziskala-olympijske-zlato-az-po-sve-smrti.html

Alois Hudec

Podrobnosti

Napsal Ingrid Váchová

Kategorie: Pozvánky na akce vzdělavatelského odboru

Zveřejněno: 26. červenec 2021

Datum konání: 27. červenec 2021

Alois Hudec (* 12. 7. 1908 - † 23. 1. 1997)

Narodil se v Račicích u Vyškova. Přitom scházelo málo, aby vůbec žil! "Máti, kdybyste ho přinesla jen o půl hodiny později, už bych mu neuměl pomoci," řekl doktor ve Vyškově matce, když k němu přinesla na zádech nejmladšího z pěti synů se záškrtem. Těžká nemoc ale vyvolala obrnu kyčle, takže chlapec pajdal a nemohl se pořádně postavit na levou nohu. Děti se mu posmívaly a nechtěly si s ním hrát. A to si přál být jako čtyři starší bratři hrdým sokolem. Chtěl cvičit jako oni. Vyrovnat se nejstaršímu Antonínovi, který se z vojny vrátil jako přeborník sibiřských legií. Je nepředstavitelné, kolik úsilí a vůle musel dát do cvičení, aby nohu rozhýbal a mohl být jako ostatní. Ale zvládl to. "Nejspíš proto, že jsem chodil u nás na vsi chytat do potoka raky a studená voda prý byla podle pánů doktorů tou nejlepší rehabilitací," vyprávěl, když začal vozit medaile ze závodů a soutěží. Z domova i z ciziny, protože bratr Antonín ho vycepoval, že byl lepší než on.

A přišla olympiáda v Berlíně v r. 1936. Hitler udělal vše proto, aby na stadionu Dietricha Eckarta dekoroval pouze příslušníky své rasy. Švýcar Miez sice v prostných a Fin Saarvala na hrazdě narušili představy o německé hegemonii, ale tohle by ještě zfanatizované publikum skouslo. Vůdce také. Jenže když rozhodčí posuzující cvičení na kruzích tasili známky pro Čecha Hudce, publikum zmlklo. Ohlušující kotel oslavující německé olympijské vítěze byl u vytržení ze sestavy, kterou předvedl smělý Čech. Část jeho cvičení trvající 85 sekund je zachycena ve filmu Olympia režisérky Leni Riefenstahlové.

"Všechny stoje, rozpory a výdrže jsem cvičil přesně, v klidu a držel dvakrát tak dlouho, aby rozhodčí neměli důvod ke srážce bodů. A když jsem pak ohnivým švihem sestavu dokončil a zůstal nehybně stát, propuklo takové nadšení, jakého tu žádný cizinec nedosáhl," popisoval Hudec. Rozhodně museli jeho sestavu ocenit. Už si nemohli troufnout udělat to, co mu provedli na hrazdě, bradlech i v soutěži družstev, kdy mu záměrně ubírali setiny i desetiny bodů, jen aby se na stupně vítězů nevešel a skončil hned pod nimi. Natož aby znovu vynesli ostudný verdikt, jako když cvičil na kruzích povinnou sestavu. Dali mu za ni dle jeho názoru strašlivě málo. Znaven, deprimován soudcovským sborem, který nepřiděloval body podle výkonů, které viděl, ale podle znaku, který měli závodníci na trikotu, přesto si Hudec vyžádal okamžitou opravu. Po ní už neměli rozhodčí zbytí a 9,688 úřadujícímu mistru světa museli přidělit. Za volnou mu dali dokonce ještě o něco víc, takže vůdce musel sestoupit z nadpozemských výšin a gratulovat českému gymnastovi.

Sbíral i světové kovy, ačkoliv ten vůbec první z Paříže nepřivezl. Byl nejlepší v soutěži skládající se ze čtrnácti disciplín, mezi nimiž byl i šplh a několik atletických disciplín. Ale když došlo na dekorování, sdělili mu pořadatelé, že Francouzská národní banka zakázala vývoz zlata ze země, takže mu medaili pošlou. Nikdy se jí nedočkal. Zato z pražského hlavního nádraží jej jásající davy odnesly na ramenou až do Tyršova domu. Druhý den už opět pracoval v brněnské Zbrojovce u soustruhu. Později získal místo v Praze u Národní banky. Až na zásah vlády dostal dovolenou na olympiádu v Berlíně, z níž si přivezl trofej mnohem cennější. Po návratu jej vítala národní manifestace. Druhý den už zase pracoval v bance, kde mu kolegové darovali za odměnu fotoaparát.

Po válce přeletěl při saltu žíněnky a dopadl na parkety. Zlomil si obě nohy, roztříštil patní kosti. Chtěl být trenérem, ale prý neměl tlak na závodníky. Později mu coby sokolovi ublížil systém, a tak se stáhl do ústraní. O jeho cvičení napsal Ota Pavel povídku Sedm deka zlata.

V r. 2016 získal v anketě Sportovec roku v kategorii Sportovní legenda Cenu Emila Zátopka za celoživotní přínos sportu. 

Zdroj: wikipedie; 100 let českého sportu (H. Bártlová a kol., Olympia)

Večerní škola cvičitelů

Podrobnosti

Napsal Ingrid Váchová

Kategorie: Historie

Zveřejněno: 12. březen 2021

Datum konání: 12. březen 2021

Ústřední škola ČOS pořádá  přednášky na nejrůznější témata formou pravidelných webinářů. Bližší informace včetně záznamů z již proběhlých  přednášek naleznete na odkazu:

Večerní škola cvičitelů

Marie Provazníková

Podrobnosti

Napsal Ingrid Váchová

Kategorie: Pozvánky na akce vzdělavatelského odboru

Zveřejněno: 10. leden 2021

Datum konání: 11. leden 2021

Marie Provazníková

* 24. 10. 1890 - † 11. 1. 1991

pro sokolky byla „náčelničkou“

V časopise Sokol z přelomu století si pisatelky naříkaly, že se v tělocvičnách nemohou samy ani rozhodnout, jestli budou komíhat na kruzích nebo metat kotrmelce. Jejich cvičební hodiny vedli muži. Sokolové měli za to, že jen muž je povolán k tomu, aby určoval, co je dámské fyzičce ku prospěchu. Podle toho jejich tělocvik vypadal. Místo ladnosti síla, místo půvabu vojenský pochod. Ženy se dočkaly své první náčelnice Milady Malé až v r. 1919. Po ní následovala slavná éra Marie Provazníkové.

Narodila se v Praze. Dětství prožívala v Sokole a zasvětila mu celý svůj život. Byla aktivní cvičenkou a později cvičitelkou. Pod vedením Tyršových spolupracovníků podstoupila jako žákyně základní sokolský výcvik. Již v šestadvaceti letech se stala náčelnicí v Karlíně.

Absolvovala dívčí gymnázium Minerva. Na Karlově univerzitě studovala tělesnou výchovu. Zvládla dva roky za jeden včetně státnic. Šla učit na gymnázium. Matka s dítětem a paní profesorka, navíc tělesné výchovy, to vzbuzovalo zvědavost i pochybnosti. Její první septimánky si myslely: nic nedovede, nebudeme se převlékat do cvičebního úboru. Profesorka vzala notes a zkoušela. Příště si pohrdání odpustily. Dvě z nich se po jejím vzoru staly profesorkami tělocviku. Od r. 1927 byla členkou zkušební komise pro učitele tělocviku na středních školách. V uznání vynikajících znalostí v oblasti pedagogiky a tělesné výchovy byla jmenována členkou poradního sboru při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

V r. 1918 se stala členkou náčelnictva Československé obce sokolské. Významně se zasloužila o to, aby byl sport otevřený všem, a postavila se za zrovnoprávnění ženské tělovýchovy a sportu v Sokole.  Vždy dbala o zachování prospěchu národa a vlasti. Díky ní se v Sokole rozšířily závodní hry, atletika, lyžování, bruslení, kanoistika, vodní sporty, putování a táboření. Zasloužila se o vybudování první sokolské horské chaty. Publikovala, řídila cvičitelské školy, kurzy, závody, zájezdy sokolstva do zahraničí. Za jejího vedení dobyla sokolská družstva řadu vítězství na mezinárodních tělocvičných závodech a na olympijských hrách. Jako náčelnice České obce sokolské vedla tři slavné všesokolské slety – IX. slet v r. 1932, X. slet v r. 1938 a XI. v r. 1948.

Cvičení žen s kužely na IX. všesokolském sletu 1932 diváci na Strahově sledovali se zatajeným dechem. Prezident Masaryk pozval náčelnici do své lóže a osobně ji pochválil. Po mohutném Reji v podání třiceti tisíců žen na památném X. všesokolském sletu 1938 se Evropou prohnala válka. Tím pečlivěji se připravovala na XI. všesokolský slet. S únorem 1948 vtrhly do příprav starosti jiného druhu. Marie vzpomínala: „Stačilo pár dní nové vlády, aby bylo jasno, že nastává konec Sokola… A přece jsme se rozhodli slet dokončit, už proto, aby nebyly zmařeny všechny oběti a úsilí již vynaložené a abychom se ještě sešli, byť jen pro rozloučení. A aby nám a zejména mládeži zůstala na Sokol vzpomínka co nejkrásnější.“ Při závěrečném vystoupení žen s kužely silně pršelo. Cvičenky byly promoklé, zkřehlé chladem, halenky se lepily na kůži... Ve vzduchu visela otázka: Kdy se zase sejdeme? A co bude mezi tím? Cvičení skončilo. Po vteřinách hrobového ticha se zvedla bouře potlesku. Davy se nehnuly z míst: „Opakovat!“ Za jedenáct sletů se něco takového nestalo. Náčelnice znejistěla. Pak zvolala do mikrofonu: „Chcete opakovat?“ Zdola zaburácelo: „Chceme!“ Kdo to nadšení zažil, nikdy nezapomněl: „To nebylo obyčejné cvičení, to byla bohoslužba.“ Rudé právo později napsalo, že provokativní sokolové, jejichž smutnou hrdinkou byla náčelnice Provazníková, se postarali o to, aby vykopali hrob Československé obci sokolské, pod jejímž štítem se mělo tělovýchovné hnutí sjednotit. Proč by je Marie chtěla sjednocovat, když po demokracii bylo veta? Na Minervě sedávala ve třídě s Olgou Masarykovou, vyznávala demokracii T. G. Masaryka a její sestra Jarmila byla prezidentovou asistentkou. Spisovateli Františku Kožíkovi se svěřila: „Chtěla bych, aby raději Sokol zakázali a zrušili, než by tu nádhernou myšlenku nějak zneuctili a pošpinili.“ Sokol neztělesňoval jen pohyb a zdatnost. Znamenal také dobrovolnou kázeň, duchovní svěžest, mravnost. Každý sokol a sokolka odmalička věděli, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. 

Pro mezinárodní závody žen v tělocviku, které se skládaly z nářadí, prostných a hromadného vystoupení, vypracovala Provazníková soutěžní řád. Skvělým řečnickým výkonem v němčině a ve francouzštině dokázala, že byl přijat na mezinárodním fóru. V r. 1946 byla zvolena náčelnicí Mezinárodní gymnastické federace FIG a spolurozhodovala o přípravách LOH v Londýně. Sokolky pro olympiádu nacvičily povinné a volné sestavy na kruzích, na koni na šíř s madlem, na kladině, prostná a společné vystoupení s kužely s novými, náročnějšími a nápaditými prvky. Dne 3. 8. 1948 nastoupily do letadla. Jejich náčelnička zůstala doma, neobdržela pas. Požádala tedy o něj jako místopředsedkyně FIG – Mezinárodní tělovýchovné federace. Dostala ho dvacet čtyři hodin před závodem gymnastek. Ten den do Londýna už nic neletělo. Britský konzul však zařídil přistání neohlášeného cizího stroje, Marie v Ruzyni nastoupila. Druhý den sledovala výkon našich gymnastek. Postupně se vyhouply do čela a společná prostná byla pohybovým koncertem. Přivezly zlato! Vrátily se ověnčené slávou, ale bez milované náčelničky. Ministr spravedlnosti A. Čepička zuřil a prohlásil, že tu „bábu Provazníkovou“ měl nechat zatknout už v únoru, a ne si ji nechat upláchnout před nosem. Stala se prvním politickým uprchlíkem olympijských her. Pamětnice, která ji znala, soudila, že kdyby zůstala, dopadla by jako Milada Horáková. Marie přijala nabídku univerzity z New Jersey na vyučování tělesné výchovy. V Americe naštěstí měla již rodinu. Sokol neopustila. Hlavně se věnovala dvěma organizacím – Čs. sokolu v zahraničí a Americké obci sokolské, vedla několik cvičitelských škol a pomáhala organizovat slety. V r. 1950 se stala náčelnicí Ústředí čs. sokolstva v zahraničí. Funkci místostarostky vykonávala 14 let a 12 let byla náčelnicí ženských odborů. Napsala řadu odborných článků do časopisů a několik knih, mezi něž patří autobiografie To byl Sokol. V mnoha zemích se jí dostalo vysokých poct. Například Francie jí udělila Řád čestné legie, který cizincům uděluje jen velmi zřídka – zejména ženám.

Věřila v demokracii, svobodu, sokolské bratrství a v návrat Sokola do své vlasti. Nadšeně proto uvítala nástup demokracie v Československé republice v listopadu 1989 a následné znovuobnovení Sokola. Tehdy vlastnoručně napsala pozdrav: "Nazdar Sokolu, Tyršovu a Masarykovu", Vaše Marie Provazníková.

Zemřela 11. 1. 1991 v Schenacaty v USA ve věku 100 let. V r. 2002 ji byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Zdroj: wikipedie; geocaching.com; Archiv, časopis Krásná 2012; Eva Uhrová